Notice: Undefined index: bme-message in /hosting/www/bmesoft.cz/i-chovatel/wp-content/plugins/bmesoft-cz/bmesoft-cz.php on line 257

Příběh zachráněné Rity

Ahoj, jmenuji se Rita a jsem zachráněná ovčanda z moooc nevhodných podmínek.
17.3.2015 se moje nová panička dozvěděla, že jsem zavřená v tmavé kůlně bez oken, bez jídla a pití, že můj “pán”, byl soudně vystěhován a mě zavřel do kůlny a zapomněl na mě. Občas jednou za pár dní, 7-10, si na mě vzpomněl a když nebyl opilý a měl něco k jídlu, tak mi kousek přinesl. Já jsem tam moc plakala, několik dní a nikdo mi nepomohl. Tak jsem jen čekala, už jsem ani nevolala o pomoc a lidé si mysleli, že jsem už umřela. Jedla jsem hlínu, kamínky a vše co jsem v kůlně našla. I vlastní výkaly. To mě drželo při životě. Ale pak jsem už neměla sílu, tak jsem jen ležela, hubla a čekala až umřu. Trvalo to několik týdnů, než se o mě nová panička dozvěděla. Protože byla v práci, nemohla se za mnou hned rozjet, za což se mi hned druhý den s pláčem omlouvala. Ale pak přišel ten den.

rita1
18.3.2015 jsem zaslechla na zahradě hlasy. Neměla jsem sílu se ozvat. Panička mluvila se sousedkou a zjišťovala informace o mě. Sousedka jí řekla, že už mě pár dní neslyšeli, že jsem asi už mrtvá. Ale panička se nevzdala. Přišla ke dveřím a volala mé jméno. Já už jsem neměla sílu se ozvat tak jsem se došourala ke dveřím a jen jsem čmuchala. A panička mě uslyšela jak dýchám a začal povyk. Snažila se otevřít dveře a pořád dokola opakovala ,”ona žije!”, Dveře měly velký zámek a nemohla se ke mě dostat. Pak jsem slyšela jak volá policii a důrazně jim vysvětluje, ať okamžitě přijedou, že se odtud nehne a že je tu páchán trestný čin a ona trvá na tom, aby přijeli. No ona umí být hodně přesvědčivá, to mi věřte. Tak páni policisté přijeli, ale nevěděli si rady, tak panička zavolala ještě paní z městského úřadu, ale ta taky nevěděla, jak situaci řešit. Tak se panička rozzlobila a řekla jim, pokud nic neudělají, tak ať se otočí a jedou pryč a že vezme sekeru a dveře rozbije. To ji policista zakázal, že to nesmí, ale protože viděl, že panička je už pěkně rozzuřená a po 45 minutách jí dochází trpělivost, šel situaci znovu prohlédnout. No a světe div se, ty dveře nebyly zas tak zabezpečené, jak se na první pohled zdálo a najednou tam byla malá škvírka. No a foukl vítr a dveře se pootevřely. Viděla jsem světlo a tak jsem nasbírala sílu a vyvrávorala jsem ven. A najednou jsem začala utíkat pryč z té hnusné kůlny, že mě panička s policistou museli chytat. Pak mě zavřeli do kufru do měkoučkého pelíšku. Panička rychle volala paní veterinářce, vyřídila vše s pány policisty a taky jim řekla, ať řeknou mému “pánovi”, kdyby mě hledal, že ať se ani neopovažuje přijít, protože ho vezme po hlavě lopatou a hodí ho do potoka. Tak jak mě slyšíte. V tu chvíli to paničce i věřili jak byla rozzuřená. Ale doporučili jí to nedělat.
Když byly potřebné věci vyřízeny, zavolala panička do azylu, kde jsem po ošetření měla jít bydlet, ale paní nezvedala telefon, tak to panička několikrát ještě opakovala po cestě na veterinu a pak zavolala dceři Sáře, ať mi nachystá kotec a pelíšek. Sárinka mi ho krásně vyčistila a uklidila. Panička mě vzala k paní doktorce , ta mě prohlédla, zvážila mě a dala mi injekci a nějaké léky. Vážila jsem 16 kg a všichni si o mě dělali starosti. Ale já jsem holka šikovná a začala jsem bojovat. Po tom, co jsem přijela k nové paničce, jsem dostala moc dobré papání. Teta Heleně Mikulcové mi donesla takové speciální granule, pro podvyživené pejsky a já jedla 4x denně! Chápete to? 4x denně. Pak panička zavolala další tetě Aničce Měrkové do Mazlíci v nouzi a ta ji dala důležité rady. Třeba jak se zbavit milionu blech co jsem měla v kožichu. A další hodná teta Simona Marková mi poslala důležitou medicínu na moje nemocné nožičky. Tímto chci všem moc poděkovat, Bůh vám to oplať.
No a pak nesmím zapomenout i na nového páníčka a malou paničku.
Panička volala ještě z auta páníčkovi, že mě veze na veterinu, že jsem strašně hubená a že mě pak veze domů, protože teta Helena nezvedá telefon. Páníček byl v práci, tak jako že jo, ale ať počítá s tím, že jak se dám trochu do pořádku, bude se mi hledat nový domov. Panička řekla “jasně, s tím počítám”, ale už určitě věděla své.  Sárinka mě krmila, chodila se se mnou mazlit a moooc krásně mi připravila nové bydlení. Páníček přišel z práce za tmy, tak mě neviděl. Druhý den jsem vylezla na zahradu a ortel byl zpečetěn. Páníček mě viděl a došlo mu, že já už tu zůstanu na doživotí, že už mě nikomu nedají, stejně by si mě asi určitě nikdo nevzal. No tak už tu bydlím tři čtvrtě roku , už jen polehávám, protože mě moje nožičky neposlouchají, tak se mi aspoň snaží ty poslední měsíce života udělat hezčí. Před pár dny už jsem moc nechodila a panička se šla s brekem domluvit k paní doktorce na mém dalším životě, ale paní doktorka po shlédnutí videa řekla, že jsem šťastný a spokojený pes i když už jen ležím a že mě mají ještě nechat žít dokud nepřestanu úplně chodit. Panička s pláčem poděkovala a jela za mnou domů, ráda, že tu smutnou záležitost nebude ještě řešit. Dostávám léky od bolesti a je mi docela fajn.
rita2
A pak se k nám na zahradu přistěhovalo jedno malé, drzé kotě. Ježíši to je drzoun. Tak mě provokuje, že jsem byla nucena v sobě zmobilizovat všechny síly abych ho mohla prohnat po zahradě, aby vědělo, kdo je tu pánem. Takže teď není čas na nějaké polehávání, musím prohánět toho malého spratka a panička se směje, že mě ten drzoun zase postavil na nohy, i když pak si musím odpočinout.
Tak tohle je můj příběh. Příběh ovčandy, která měla umřít hlady sama v kůlně, ale osud měl se mnou jiné plány. Osud chtěl, abych neumřela sama a opuštěná. Mám paničku, malou i velkou, páníčka a v létě za mnou přijela Anetka a krmila mě. Misku mi držela v rukách, protože se k ní neohnu. Je mi asi 13 let, mám nemocné klouby , protože jsem stará a protože jsem ve 12 letech skákala z půdy domu, kde mě můj první pán zavíral, abych se dostala ven a to ublížil mým kloubům. Taky mě asi některý z jeho opilých kumpánů, možná i on, přetáhli lopatou, protože jsem se jí moc bála, ale teď už se nebojím. Moje nová panička lopatu používá úplně na jiné věci a né na můj hřbet. Tady už mi nic nehrozí. Tady už je jen dobře. Mám každý den plné bříško a mají mě tu rádi. Vím to .
Mějte se všichni moc hezky, děkuji za přečtení mého příběhu a jen vás prosím, když uvidíte nebo budete vědět, že se špatně někde zachází se zvířaty, NEBUĎTE LHOSTEJNÍ , POMOZTE . ZVÍŘATA SI SAMA NEMŮŽOU POMOCI .
Autor článku a fotografií: Bohunka Koukolova

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Reklama



Pracuji...